|
Kdo je křesťan |
|
1. PŮVODNÍ VÝZNAM A POUŽÍVÁNÍ SLOVA „KŘESŤAN“
2. JAK MŮŽEME POZNAT, ŽE NĚKDO JE KŘESŤANEM? a) žít podle Boží vůle b) správné učení 3. PROČ MUSÍME POZNAT, KDO JE KŘESŤANEM? |
|
1. PŮVODNÍ VÝZNAM A POUŽÍVÁNÍ SLOVA „KŘESŤAN“
Podle Skutků 11:26 byli Kristovi učedníci nazváni křesťany.
V řečtině je slovo křesťan odvozeno od slova Kristus. Stejně jako v prvním století tak i dnes má být za křesťana považován člověk, který následuje Ježíše Krista. Učedník je člověk, který se snaží porozumět a napodobovat svého mistra. Rozhodnutí, která ve svém životě učiní, jsou založena na všem, co se naučil z mistrova života a učení.
Podle Nového zákona je každý, kdo následuje Ježíše, nazván Božím dítětem.
Následovník Ježíše dostává dar věčného života. Je duchovně znovunarozený, a nechá se Bohem vést a proměňovat. Boží dítě chce ve všem poslouchat svého Otce.
Dokud člověk odmítá podřídit celý svůj život Bohu, je duchovně mrtvý kvůli svým hříchům.
Ježíš chce, aby každý člověk byl spasený. Když se člověk obrátí (lituje a odvrátí se od svých hříchů), Ježíš ho činí svobodným a dává mu sílu žít úplně nový život v Bohu.
Každý člen církve byl posvěcen (učiněn svatým), a proto je také nazýván jako svatý (Filemonovi 1:1, 2 Korintským 1:1). Jako děti Boží mají také všichni křesťané jednoho Otce, Boha. Vztahy mezi věřícími jsou bratrskými vztahy.
Proto můžeme použít termíny učedník, Boží dítě, svatý a bratr/sestra jako synonyma pro pojem křesťan. 2. JAK MŮŽEME POZNAT, ZDA JE NĚKDO KŘESŤAN? Křesťanský život je založen na přijetí spasení skrze Ježíše Krista. Ježíš křesťany osvobozuje od hříchu. Zjevil jim pravdu, takže mohou porozumět správnému učení o Boží podstatě a žít svatý život podle Jeho vůle. Mít správné učení a žít podle Boží vůle jsou dvě věci, které jsou nerozlučně spojeny. Dnes bohužel existuje mnoho tzv. církví, které svým učením a životem svých členů neodpovídají biblickému obrazu. Skrze podrobnější zkoumání biblického učení a života je možné vidět, zda je určitá denominace skutečnou církvi. Těžší však bývá posoudit, jestli její jednotliví členové jsou křesťany, protože i v rámci určité skupiny mají často lidé velmi odlišné názory na víru a i malou snaha dosáhnout v nich jednoty. Existuje přesto několik podstatných znaků, které patří ke vztahu s Bohem, a které jasně ukazují, kdo s Ním žije. Stát se křesťanem zahrnuje vědomé rozhodnutí následovat Ježíše. Tomu se říká také obrácení. Výše citovaný Jan 1:12 mluví o nutnosti „přijetí“ Ježíše, což ukazuje, že stát se křesťanem je založeno na rozhodnutí. Ne každý kdo takové rozhodnutí udělá, ví přesný moment nebo čas rozhodnutí. V některých případech je toto rozhodnutí výsledkem mnoha správných kroků a uvedením do praxe toho, co už člověk pochopil, takže nemůže být přesně určeno datum nebo okamžik nějakého zvláštního zážitku. Důsledkem obrácení (řecky: metanoia = proměna mysli) je to, že nový člověk vidí svět novýma očima. Má nové hodnoty a žije pro jiné cíle předtím, než když Boha ještě neznal. Skrze obrácení je obnoven narušený vztah mezi člověkem a jeho stvořitelem. Bůh dává každému křesťanu Ducha Svatého, aby v něm přebýval a uschopňuje tak člověka žít svatý život.
Obrácení znamená lítost, opuštění minulých hříchů a odevzdanost k hledání a konání dobrého.
Život křesťana je neustálý boj o svatost. Bůh působí v každém křesťanu, aby ho čím dál tím víc připodobnil k obrazu jeho Syna (Římanům 8:29). Neznamená to však, že by křesťan byl bez jakéhokoli hříchu po zbytek svého života, ale že se zásadně odděluje od hříchu. Výsledek tohoto posvěcování, musí být viditelný v životě každého křesťana (Janovo evangelium 15:1-10), protože Bůh mu dává sílu žít svatý život (2 Petr 1:3, Římanům 6:12-14).
Bratrská láska (láska mezi věřícími) je znakem, podle kterého je možné Ježíšovy učedníky poznat (Janovo evangelium 13:34-35). Bratrská láska je rozhodnutím každého křesťana odevzdat svůj život pro bratry a sestry.
Poznání Boží lásky vede křesťany k úplnému odevzdání se pro službu Bohu i druhým.
Vztahy, které mají bratří a sestry v Kristu mezi sebou, se liší od jiných vztahů, protože všichni křesťané mají stejný postoj k životu a sdílí společně stejnou naději a cíl (smysl) života. Proto také křesťan nemůže být v těchto bodech s nevěřícími v jednotě, což má důsledky také na jejich vztahy. Přesto ale musí křesťan vždy hledat, co je nejlepší, aby zachoval vzájemnou úctu a pokojné spolužití. „Byl(a) jsem pokřtěn(a), takže jsem křesťan(ka)...“ Někteří lidé si myslí, že se stanou křesťany skrze křest. V Římanům 2:28-29 však čteme:
Takže právě vnitřní proměna člověka je důležitá pro to, aby se někdo mohl stát křesťanem a křest je jen vnějším vyjádřením tého vnitřní proměny. „Jsem dobrý člověk...“ Je podstatný rozdíl mezi tím, být dobrým člověkem a být křesťanem. Někdo může mít mnoho dobrých vlastností a být velmi odevzdaný pro druhé, ale to ho ještě neudělá křesťanem. Dobré vlastnosti jsou do určité míry pro druhé prospěšné, ale nejlepším způsobem mohou být využity jedině tehdy, když se člověk obrací k Bohu. Jestliže někdo chce být „dobrý“ bez obrácení se na Boha, pak je určité nebezpečí, že skrze svou „dobrotu“ nebo „štědrost“ ho druzí budou respektovat více než Ježíše. Přiklad bohatého mladíka (Lukášovo evangelium 18:18-30) také ukazuje, že Ježíš od svých učedníků očekává úplné odevzdání se Bohu. Tento bohatý mladík byl také „dobrým“ člověkem. Bezesporu následoval alespoň na určité úrovni ta přikázání, která Ježíš zmínil. Přesto cítil, že něco mu ještě schází, aby mohl dosáhnout věčného života. Z Ježíšovy odpovědi vidíme, že povrchní dodržování seznamu různých přikázání nestačí. Ježíš poukazuje na to, co člověk nechce plně svěřit do Božích rukou. Také Petr to poznal v této situaci, když řekl: „My jsme opustili, co bylo naše, a šli jsme za tebou“ (verš 28). Následování Ježíše znamená hledat, co Bůh chce, abychom dělali v každém momentu našeho života. Musíme být připraveni vzdát se všeho kvůli Bohu - odvrátit se od svého egoismu a materiálních požitků, zanechat kariéry, zálib, své ctižádosti – a to nejen tehdy, až by přišlo pronásledování. Nejenže se musíme oddělit od našich hříchů, ale musíme si také určit správně nové priority v našem životě (Lukášovo evangelium 9:57-62; 14:25-30). Musíme být připraveni zůstat věrní, i kdyby naše vlastní rodina nebo přátelé byli proti našemu rozhodnutí (Matoušovo evangelium 10:34-38). Musíme i přijmout, že by se od nás mohli odvrátit a dokonce nás i pronásledovat.
Ježíš řekl, že Bůh má být uctíván v Duchu a v pravdě (Janovo evangelium 4:23). Ježíš pravdu zjevil, jak je vidět také např. v Ježíšově modlitbě před jeho smrtí,:
Evangelium a vlastně i celé Boží slovo – Bible, bylo dáno jako průvodce, který nás má vést k pochopení Boží vůle. Bůh se člověku zjevil skrze Starou a Novou smlouvu, aby nám ukázal, jak máme žít. Pravda může být poznána každým – apoštol Pavel na to poukazuje v druhém listě Korintským:
Každý, kdo chce Boha poslouchat, může poznat Jeho vůli:
Poznání pravdy a správné chápání Božího slova je základem pro vztah s Bohem. Znát Boha neznamená jen teoretické porozumnění tomu, co Bůh od nás žádá. Znamená to pochopit Jej celým srdcem a žít v obecenství s Ním.
Proto Nový zákon tak zdůrazňuje správné učení a dokonce tím podmiňuje i spásu.
Falešná učení s sebou přináší špatné chápání Boha. Výsledkem přijetí nějakého falešného učení bývá to, že člověk nepozná, jaký Bůh ve skutečnosti je a nemůže tak ani s Ním mít vztah (2. list Janův 9). Jenom člověk, který není ochoten se podřídit Boží pravdě, takové učení přijme a zůstává v něm. Dnes existuje mnoho různých denominací, které se považují za křesťanské církve. Mají řadu učení a nabízí rozličné formy náboženského života, kde není od členů požadováno odevzdání se Bohu a svatému životu. Oproti tomu je v biblickém smyslu církev společenstvím věřících, které je budováno na učení apoštolů (Efezským 2:20). Nepřijímá nové učení (Galatským 1:9). Církev je sloupem a oporou pravdy (1. list Timoteovi 3:15). Její učení je důsledné a neměnné (1. list Korintským 1:10). Různé denominace nemohou být nazývány údy jednoho těla, protože mají protichůdná učení. To ještě ale neznamená, že se nikdo nemůže stát křesťanem v denominaci, kde se učí něco falešného. Ale jestliže takový člověk roste ve víře, bude s tímto falešných učením konfrontován a pro zachování svého vztahu s Bohem je bude muset být připraven opustit. 3. PROČ MUSÍME POZNAT, KDO JE KŘESŤANEM? V tomto věku „tolerance“ a pluralismu názorů je považováno za nezdvořilé, zpochybnit něčí víru. „Ožehavým otázkám“ se lidé raději vyhýbají, aby někoho náhodou neurazili. Ale vztah, kde se o problémech nebo neshodách nemluví, není ve skutečnosti harmonický ani upřímný. Kdybychom přijali tento způsob myšlení, že nesmíme zpochybnit, co druhý dělá nebo v co věří, pak bychom zároveň vyloučili možnost mít opravdové a hluboké vztahy a společenství s druhými. Znamenalo by to, že bychom nebyli schopni navzájem si pomoci, protože bychom nemohli vidět, co ten druhý potřebuje. Boží plán ale je, aby křesťané byli jeden za druhého zodpovědní a mohli si dát navzájem skutečnou oporu (Židům 3:12-14, 1 Tesalonickým 2:8-12). Jen lidé, kteří chtějí poslouchat Boha, patří do církve (Matoušovo evangelium 18:15-17; 1 Korintským 5:9-13). Církev musí být schopna nastavit zrcadlo svým současníkům, aby mohli vidět, jak se projevuje hluboký vztah s Bohem na životě křesťana (Matoušovo evangelium 5:14-16). Je smutné, že dnes žije mnoho lidí, kteří o sobě tvrdí, že jsou křesťané, ale ve skutečnosti to svými skutky popírají. Křesťané by se měli snažit poznat více jejich víru a pomoci jim vidět, co v jejich vztahu nebo chápání Boha chybí. Musí být voláni k obrácení. To je totiž opravdová láska, jakou měl k lidem i Ježíš. Naší touhou by vždy mělo být, aby každý člověk žil život poslušný Bohu. Pro křesťana není možné mít společenství s člověkem, který se vědomě rozhodl žít v klamu. Jako křesťané se nesmíme přizpůsobovat jejich učení nebo způsobu myšlení (2 Jan 7-11). |